OD začátku DO konce, toto moto se skrývá za názvem česko-vietnamského architektonického ateliéru ODDO Architects, jehož pobočky nalezneme v Hanoji i Havířově. Od svého vzniku v roce 2016 pracovalo na široké škále unikátních architektonických projektů a posbíralo nejedno prestižní mezinárodní ocenění. Kromě samotné činnosti týmu z ODDO Architects je však zajímavý také příběh havířovského rodáka Marka Obtuloviče, který se svou ženou Mai Lan Chi toto úspěšné studio založil. A stejně tak jeho pohled na současnou architekturu a vietnamskou kulturu.
Pár mladých a talentovaných architektů se seznámil při studiu na vysoké škole v Brně v České republice. Následně společně sbírali zahraniční zkušenosti ve Velké Británii i Belgii, jejich finální destinací se nicméně stal Vietnam, kde měla Mai Lan Chi rodinné zázemí. První zkušenosti s architekturou v této zemi získali ve známém ateliéru Vo Trong Nghia Architects (VTN Architects), kde se Marek Obtulovič podílel mimo jiné na návrhu vietnamského pavilonu na světové výstavě EXPO v Miláně.
V roce 2016 se ovšem Marek a Mai společně se svým společným přítelem Nguyenem Duc Trungem rozhodli založit si vlastní ateliér, vzniklo tak ODDO Architects. Od té doby realizovali široké spektrum unikátních projektů, od typických úzkých domů v husté městské zástavbě až po polikliniku tradiční medicíny. Jejich přístup k architektuře zaujal odborníky po celém světě a první úspěchy na mezinárodních soutěžích na sebe nenechaly dlouho čekat. V roce 2021 získalo ODDO Architects ocenění udělované magazínem Dezeen, a to v kategorii Emerging architecture studio. Dalším výrazným úspěchem byl zisk ocenění v prestižní mezinárodní soutěži The Holcim Awards zaměřující se na vizionářské projekty zabývající udržitelností. ODDO Architects zde uspělo v kategorii Asie-Pacifik, ale získalo také bronzovou medaili v kategorii svět.
Co činí ateliér ODDO Architects výjimečným? Jaká jsou specifika navrhování a stavby ve Vietnamu? A co se od sebe česká a vietnamská architektonická scéna může naučit? Také na tyto otázky odpoví v rozhovoru pro České centrum Hanoj spoluzakladatel ODDO Architects Marek Obtulovič.
Ve svých začátcích jste se svou ženou sbírali první zkušenosti v architektuře v Evropě, přesto jste se rozhodli si jako finální destinaci zvolit Vietnam. Co jste se o vietnamské architektuře věděl před začátkem vašeho působení v této zemi?
Nebudu lhát, nějaké informace v širší míře dvanáct roků zpátky nebyly. Věděli jsme ale dobře o velmi známém vietnamském ateliéru VTN Architects. Před odjezdem jsme si udělali ovšem hlubší průzkum, abychom o tamější architektonické scéně získali lepší představu. Původně jsme se rozhodovali mezi Vietnamem a Singapurem. Nakonec jsme se rozhodli pro Vietnam a měli jsme štěstí, protože jsme získali práci v právě nám dobře známém VTN Architects. Jednalo se o opravdu exponovaný ateliér, který realizoval řadu unikátních projektů, zaměřených zejména na zelenou architekturu, typickým prvkem bylo také používání bambusu při konstrukcích. Tento ateliér udělal pro vietnamskou soudobou architekturu obrovskou práci, dostal ji na mezinárodní mapu. Ve Vietnamu je ale celá řada dalších zajímavých ateliérů. Panuje zde velká soutěživost, místní v sobě mají určitou dravost a snaží se prosadit na mezinárodním trhu. Jak ekonomika roste, má to velký vliv i na společnost, jde tedy o velmi dynamické prostředí představující pro ateliéry a architekty řadu příležitostí, ale i neznámou.
Vietnam je kulturně nesmírně bohatou a rozmanitou zemí, kde se dbá na dodržování tradic. Jak moc se kulturní specifika promítají do požadavků místních klientů?
My máme vietnamské kolegy, jsme vietnamsko-česká firma. Když máme místního klienta, tak tam jdeme s nimi. Samozřejmě já jsem cizinec, takže jsme považováni za mezinárodnější. Specifické je, že obvykle jednáme s celou rodinou klienta, která do toho nějakým způsobem vstupuje. Tím se to může zkomplikovat, je tam mnoho proměnných, každý člen rodiny může mít jiné požadavky. Na povrch klienti vypadají velmi liberálně, ale ve finále člověk narazí na konzervativní jádro. Často narážíme například na problém kvůli nesouznění s feng-šuej, i když nám klienti často na začátku říkají, že to pro ně není důležité. Ve skutečnosti to ale důležité je. Klienti totiž narážejí právě na nesouznění rodiny a nejbližšího okolí s jejich představami a nakonec mu podlehnou. To představuje omezující prvek. Jinak je ale ve Vietnamu obrovský vliv neformálnosti. Možností v architektuře je zde mnoho, nic není předem dané.
Jedním z vašich projektů je centrum tradiční medicíny v Hanoji. Tam byl asi na práci s feng-šuej kladen velký důraz, mám pravdu? Jak na tento projekt vzpomínáte?
Jedná se o polikliniku tradiční medicíny, která spadá pod větší nemocnici. Z hlediska feng-šuej existují jisté principy týkající se negativních energií a podobně. Ale nejednalo se o nic zásadního. Mnohdy u individuálního bydlení je to mnohem náročnější. Když se jedná o větší projekt, určité postupy jsou jasně stanovené, ale nebylo to velké omezení. Naopak měli jsme volnější ruku, než kdybychom dělali na nemocnici, jakou známe v ČR. Nemuseli jsme se tolik soustředit na sterilitu, mohli jsme pracovat s různými materiály, soustředit se na emoce, na to, jak prostředí působí na psychiku. Hodně jsme pracovali s tradičními přírodními materiály, se kterými mají návštěvníci určitou zkušenost. Prostředí na člověka v této poliklinice tedy působí úplně jinak, než jak to známe ze sterilních zdravotnických provozů.
Doteď jsme hovořili o tom, jak jste ve své práci ovlivňováni vietnamskou kulturou a tradicemi. Do jaké míry se však zahraniční vlivy a globalizace podepisují na vietnamské architektuře? Dochází k upouštění od tradic, k proměňování místní architektury vlivem internacionalizace?
Ve Vietnamu je obrovská diverzita. Jedná se opravdu o velmi multikulturní prostředí s velkým mezikulturním vlivem. Vietnam byl ovlivňován po staletí různými kulturami. Historicky měla velký kulturní vliv francouzská koloniální nadvláda, poté USA, ale i Sovětský svaz. Je tady tedy směs různých kultur ve stavebním prostředí, a do toho se mísí tradično - zejména v severním Vietnamu jsou tradice ještě stále velmi považované. Internacionalizací se to ale postupně rozmělňuje, zejména mezi mladými. Na architekturu ve Vietnamu má dodnes velký vliv i Japonsko, architekti z Japonska jsou zváni na velké konference, stejně tak mezinárodní korporáty, jsou tu velké mezinárodní projekty. Na elementární bázi výstavby ovšem je a bude hlavní stavební jednotkou města typický úzký tunelový dům. Územní plánování se za pět ani deset let nezmění. Na to by se tedy architekti měli ještě stále soustředit.
Existují podle vás příležitosti pro propojení české a vietnamské architektonické scény? V čem by se česká architektonická scéna mohla od té vietnamské inspirovat? A naopak, mají Češi vietnamské architektuře co nabídnout?
Vietnamská architektura může obohatit svět zejména právě malým bydlením. Proto bych chtěl do budoucna přivést výstavu o vietnamské architektuře do Česka. Právě téma malých domů by mohlo silně rezonovat. A to neplatí zdaleka jen o tuzemsku, o jednom našem malém domě vyšel článek i v USA. Další věc specifická pro místní architekturu je, že místní stavby mají duši. Souvisí to hodně podle mě s tradicemi, náboženstvím. Kulturní vliv ve Vietnamu je silný – to se přenáší i do staveb, včetně emocí. Ve Vietnamu se díky neformálnosti a nestriktnosti prostředí dají tvořit zajímavé věci, a také emoce. To bychom v Čechách potřebovali, přinést emoci do prostoru. Jsme v tomhle dost sterilní. Co by zase rezonovalo ve Vietnamu z české strany je veřejný prostor. S tím máme zkušenost a umíme to. Obrovským tématem se stává také udržitelnost. Častým problémem je, že my jako Česko na tyto výzvy pomalu reagujeme a mezeru zde zaplňují jiní hráči, Japonci, Korejci a další. Musíme příležitosti využít za včas.
S udržitelností souvisí i jeden z vašich velkých a dlouhodobých projektů – Green Lungs Hanoi (Zelené plíce Hanoje). Jak se tento projekt vyvíjel a v jaké fázi se nachází dnes?
Projekt jsme coby dobrovolníci iniciovali asi před sedmi lety jako zajímavost. Myslíme si, že by se na říčním ostrově v blízkosti centra Hanoje měl objevit urbánní les. Má to obrovský potenciál. Mnohokrát jsme tento projekt prezentovali na různých institucích, pomáhala nám i česká ambasáda, projekt také uspěl na prestižní mezinárodní soutěži Holcim Awards 2020-2021. V létě město vyhlásilo soutěž na celý ostrov a širší okolí, asi 400 hektarů, ve vyhodnocení soutěže jsme také uspěli, získali jsme nejvyšší udělenou cenu. V jaké fázi projekt je nyní, je ale těžké říct. Projekt se potáhne ještě nějakou dobu. Proces zde není tak lineární jako u nás. Je potřeba se dále snažit a prosazovat ho, poukazovat na něj a jeho smysl. Existuje mnoho jiných zájmových skupin. V průběhu řádově dvou let se ale určité změny mohou udat. Důležité ovšem je, že za dobu sedmi let, co na náš záměr upozorňujeme, začalo tady toto téma rezonovat. I další týmy se snažili pracovat s lesem na ostrově. Už z toho titulu je to dobré, že ta věc vytváří diskuzi.
Ve spolupráci s ambasádou a Českým centrem pořádáte také cyklus přednášek o současné architektuře a kreativních procesech, prostřednictvím nichž se snažíte šířit osvětu o kreativních procesech v architektuře mezi laiky i odborníky. Co vás k tomuto počinu motivovalo? A je ve Vietnamu o architekturu jako obor zájem?
Ve Vietnamu je o studium architektury velký zájem. Ze zdejších škol vychází velké množství absolventů. Jejich příležitosti však bývají omezenější, mnozí si nemohou dovolit tolik cestovat a poznávat architekturu ve světě. To je jeden z důvodů, proč jsme se rozhodli udělat vzdělávací platformu zaměřenou zejména na kreativní procesy v architektuře. Většinou je hlavním tématem výsledek, nicméně v architektuře, umění a designu je důležité hlavně to, co stojí za ním - kreativní proces, experimentování. Člověk se v rámci kreativního procesu potřebuje naučit také kritickému myšlení. Do přednášek zapojujeme i výtvarníky – ti už tolik příležitostí v procesu architektury nedostávají – v Čechách ani ve Vietnamu. Na to chceme poukázat a provázat architekturu s výtvarným uměním, s kreativitou. Dává to architektuře duši. Do budoucna bychom chtěli přizvat do Vietnamu rovněž české architekty, výtvarníky a designéry. Kde můžeme zapracovat na vztazích je totiž právě výměna v kreativních odvětvích.
Práce vašeho ateliéru budí pozornost po celém světě a je považována za výjimečnou, o čemž svědčí i zisk několika vysoce prestižních mezinárodních ocenění. Díky čemu jste tak úspěšní? V čem se odlišujete od jiných architektonických ateliérů?
Odlišuje nás kreativita. Žádný náš projekt není stejný. Snažíme se dbát na to, že každý klient a každá zakázka je jiná, vyžaduje jiný přístup. V každém našem projektu je hodně kreativity. Dále je pro nás důležitá kontextualita. Pracujeme s ní, inspirujeme se zvyky a kulturou, materialitou místa. Velmi na to dbáme a snažíme se na to poukazovat v našich projektech. Například v projektu restaurace Pizza 4P´s jsme pracovali s místními řemeslníky a tradičními materiály, jako například ratan a bambus, spolupracovali jsme také s výtvarníky. S kontextualitou souvisí i zdejší neformálnost, ta umí neuvěřitelně inspirovat. Je to tady taková prostorová asambláž, mnoho vlivů, materiálů – snažíme se tím inspirovat a vnést to do našich projektů. V Čechách by to bylo těžké z hlediska legislativy, ale tady to jde. Velkým tématem je pro nás také udržitelnost, zvlášť v městském prostředí. Pokud existuje příležitost vytvořit mikrooázu v husté zástavbě, vnést do ní zeleň, jsme rádi a pokoušíme se o to.
Jaká je vaše vize do budoucna, čemu byste se chtěli v příštích letech věnovat?
Chtěli bychom dělat více veřejných zakázek a posunout se více do veřejného sektoru. Individuální sektor, bydlení, je jedno z nejtěžších navrhování. Musíte řešit každou maličkost s klientem, je to časově náročné. Ale samozřejmě také velmi zajímavé z hlediska experimentu. Mimoto děláme i resorty, komerční část, ale chtěli bychom se více věnovat veřejnému sektoru. Také pokud by se posunul dál projekt Zelené plíce, to by bylo skvělé. Je to můj malý sen. Energii na to stále mám, pokud nemáte energii, nemůžete to dělat v takovém tempu, v jakém to děláme. Je to velmi náročné a vyčerpávající. Mít energii je důležité.
Autor: Martin Machorek
