Scénáristka a producentka Nghiem Quynh Trang tvoří filmy plné hlubokých emocí, autentických příběhů a mezikulturních témat. Ve svých dílech často propojuje osobní i společenské příběhy, přičemž její tvorba reflektuje také její zkušenost s životem mezi dvěma kulturami – českou a vietnamskou – a hledání identity. Filmy, na kterých se podílela, si díky své autenticitě a hloubce podmanily diváky a filmové nadšence po celém světě. Snímek Cu Li Never Cries ostatně uspěl na prestižních mezinárodních filmových festivalech včetně slavného Berlinale. Jaká byla její cesta do světa filmu? Co ji nejvíce ovlivnilo? A jaký je její pohled na českou a vietnamskou kulturu? O těchto a dalších tématech promluvila v rozhovoru pro České centrum Hanoj.
Můžete mi povědět o své cestě k filmové kariéře? Jak jste se dostala k filmovému průmyslu?
Moje cesta k filmu skutečně začala hlubokou láskou k vyprávění příběhů, která ve mně vzplála díky čtení spousty knih v dětství. Neměla jsem moc hraček, takže jsem trávila čas vytvářením imaginárních světů ve své hlavě, což mi poskytlo dobrý základ. Po dokončení univerzity v oboru politologie jsem získala stipendium na několik měsíců do La Fémis ve Francii. Film na mě působil nesmírně silně, ale tehdy jsem si ještě nebyla úplně jistá, co s ním vlastně chci dělat.
Vrátila jsem se do Vietnamu a strávila několik let v Národní televizi. Bylo to zásadní období – začala jsem znovu hodně číst, sledovat filmy a psát o tom, co jsem viděla. Jako novinářka jsem si brzy uvědomila, že mě víc baví vyprávět příběhy prostřednictvím filmu než reportáží nebo zábavných pořadů. Vrátila jsem se tedy do Paříže na profesní školení. Ty roky, kdy jsme s přáteli z celého světa točili studentské filmy, byly opravdu nejkrásnější. Později mě kamarád z mého absolventského filmu v roce 2016 seznámil s talentovaným mladým režisérem Pham Ngoc Lanem. Hledal spoluautora scénáře, a tak jsme začali psát film Cu Li Never Cries. Myslím, že nakonec to byla právě ta raná láska ke čtení a vymýšlení příběhů, co mě k filmu nejvíc přitáhlo – i když dnes už nejraději píšu vlastní scénáře.
Zmínila jste filmCu Li Never Cries,na kterém jste se podílela jako scénáristka a producentka. Tento snímek vyvolal mezinárodní ohlas a dokonce vyhrál cenu na jednom z neprestižnějších světových filmových festivalů, na festivalu Berlinale. Čím dle Vašeho názoru oslovil mezinárodní publikum?
Jako filmařka mám ambici vytvářet příběhy, které hluboce rezonují, podněcují k zamyšlení a vyvolávají diskusi ještě dlouho poté, co diváci opustí kino. Věřím, že takové filmy musí vycházet z opravdových emocí – skutečné bolesti, ztráty, radosti nebo aktuálních společenských témat – a být sdílené od srdce.
Ve filmu Cu Li Never Cries jsme se snažili vyprávět hluboce autentické příběhy. Propojili jsme společné vzpomínky z dětství naší generace, která vyrůstala v Hanoji – zážitky, které nás zasáhly natolik, že získaly univerzální rozměr. Poetické vyprávění filmu navíc jemně proplétá nenápadné historické a politické prvky s osobními příběhy, čímž vzniká bohatá mozaika, která vybízí k různým interpretacím. Právě tato otevřenost, myslím, oslovila mezinárodní filmové nadšence, kteří oceňují intelektuální podněty a filmové výzvy.
A jak byl tento snímek přijat vietnamským publikem?
I když Cu Li Never Cries nemířil na široké kino publikum, získal značnou pozornost ve vietnamských médiích i mezi kritiky. Silně oslovil milovníky artového filmu – mnoho diváků si ho pustilo opakovaně a sdílelo rozsáhlé dojmy na sociálních sítích. Úroveň zapojení, zejména ze strany mladého i staršího publika, byla pro nás nečekaná a skutečně významná.
Ve filmu Cu Li Never Cries dochází k propojení prvků vietnamské a evropské kultury, stejně jako ve Vašem životním příběhu. To mě vede k otázce, zda některé z Vašich životních zkušeností přímo sloužily jako zdroj inspirace?
Rozhodně. Moje vlastní zkušenost života mezi dvěma světy – odcházení a návratů – výrazně ovlivnila samotný proces psaní. I když je výsledné vyprávění směsicí mnoha osobních příběhů, včetně těch z režisérovy rodiny, můj pohled byl nedílnou součástí.
Výrazným příkladem je píseň Ráj. Režisérova babička mu ji zpívala a inspirovala ho už od dětství. Shodou okolností to byla také jedna z mých nejoblíbenějších písní od mého milovaného skladatele Van Cao, kterou jsem zpívala svým vlastním dětem. Píseň vypráví příběh dvou mužů, kteří se ztratí v lese, objeví ráj s vílami a po návratu domů zjistí, že uplynula staletí a jejich svět je k nepoznání. Nikdy už nenajdou cestu zpět do ráje a zůstávají uvězněni mezi dvěma světy, nikam nepatří. Toto univerzální téma hledání ztraceného nebo nedosažitelného ráje a pocitu nepatřičnosti silně rezonuje s mnoha lidmi, a právě proto, věřím, tato píseň ve filmu tak silně zapůsobila.
„Světem“, do kterého jste z Vietnamu odešla, a kde dlouhodobě žijete, je Česká republika. Co Vás sem přivedlo a do jaké míry Vás české prostředí ovlivnilo?
Láska mě přivedla do České republiky. Můj manžel, druhá generace imigrantů, zde vyrostl, a i když jsme se potkali ve Vietnamu, vzali jsme se v Praze během mého druhého roku magisterského studia ve Francii. Je to dlouhý příběh, ale silně inspiroval můj absolventský film, který zkoumal manželství, jež začalo jako vnímané „papírové manželství“, ale postupně se proměnilo v opravdový vztah.
Moje rodina je skutečně směsicí kultur. Naše děti jsou bilingvní – plynně mluví, čtou a píší česky i vietnamsky – a s chutí přijímají jídla z obou tradic. Jejich cesta vyrůstání a hledání vlastní identity, balancování mezi výhodami i nevýhodami obou světů, mě natolik fascinuje, že právě pracuji na scénáři inspirovaném tímto tématem. Tím, že tu žiji, cítím silnou potřebu vytvořit film, který odráží život, jaký tu pozoruji. České prostředí tak není jen inspirací – stává se samotným příběhem.
Inspirovala Vás nějakým způsobem třeba i česká kinematografie a její tvůrci?
Česká kinematografie, zejména česká nová vlna, měla na mě nesmírný vliv; mnohé z těch filmů jsem viděla několikrát. Hluboce obdivuji, jak režiséři jako Jan Svěrák zobrazují děti přirozeně, roztomile a lidsky. Jedinečný český humor je pro mě také skutečně výjimečný a inspirující svou jemností a vtipem.
Co si myslíte o tom, jak je na vietnamskou kulturu nahlíženo v České republice? Jaké příběhy z Vietnamu byste ráda viděla zpracované i českými filmaři?
V současnosti je vietnamská kultura v České republice nejvíce viditelná prostřednictvím své kuchyně, což je krásná a vstřícná brána. Vietnamská kultura je však nesmírně bohatá a mnohostranná, a i když trvá čas a úsilí, než se stane více přístupnou široké veřejnosti, kino by určitě mohlo nabídnout zkratku.
V současné době, když se vietnamské role objevují v českých filmech, často bohužel sklouzávají ke stereotypům. Jsem přesvědčená, že režiséři mé generace a mladší, ať už Češi nebo Vietnamci, budou tvořit inkluzivnější a autentičtější filmy. Kultura se nejlépe prezentuje skrze lidskou zkušenost, a proto bych ráda viděla upřímné a poutavé příběhy jednotlivců z různých prostředí vietnamské komunity v České republice. Například filmy, které zkoumají složitost mezigeneračních vztahů, výzvy a úspěchy při hledání dvojí identity, nebo méně známé historické příběhy vietnamské migrace a integrace, které jdou dál než jen za ekonomickými důvody.
Závěrem bych se rád vrátil k vietnamské kinematografii, která si zatím mezi českými filmovými diváky teprve hledá své místo. Jaký je Váš pohled na ni? A co byste poradila mladým vietnamským filmařům a filmařkám, kteří se chtějí prosadit na mezinárodním poli?
Vidím, že vietnamské kino zažívá živou novou vlnu. V posledních letech si mladí vietnamští filmaři získávají uznání na prestižních mezinárodních festivalech a cenách po celém světě. Tyto hlasy, i když zatím relativně vzácné, jsou pozoruhodně rozmanité a pestré.
Nevěřím v pomíjivé módní vlny; doufám, že uvidím více nadčasových děl, která vydrží a povypráví hluboké, osobní příběhy obyčejných lidí v rámci širších životních proudů, místo velkých narativů, které přehlížejí individuální hlasy.
Když se ohlédnu za svou vlastní cestou, uvědomila jsem si, že kariéra v kinematografii není hra se snadnými novými začátky. Zejména pro nezávislé filmaře znamená volba této cesty nevyhnutelně osobní oběť. Zároveň jsem ale pochopila, že stejně jako ostatní umělci i filmař často cítí hlubokou potřebu tvořit, jednoduše cítit, že je naživu. Ti, kteří jsou tímto vnitřním hnacím motorem vedeni, už vědí, do čeho jdou.
Pro ty, kteří chtějí zazářit na mezinárodní scéně, jsem si všimla, že pomáhá aktivně se zapojit do globální filmové komunity. Začít na menších filmových festivalech, trzích a filmových workshopech a opravdu se soustředit na budování kontaktů – to může skutečně rozšířit šance, aby mohli sdílet svůj jedinečný talent a vizi a být slyšeni na mezinárodním poli.
Autor: Martin Machorek
